Moje začátka potápění: Jak jsem našla novou rodinu pod hladinou

Ahoj! Jmenuji se Tereza a jsem digitální nomádka - pracuju na dálku a cestuji po světě. Před třemi lety jsem seděla sama v hostelu v Thajsku, scrollovala Instagramem a říkala si, že tohle přece nemůže být všechno. Jasně, cestování je super, ale když nemáte s kým sdílet zážitky, začne vám něco chybět. A pak jsem uviděla plakát na zdi: "Staňte se potápěčem - objevte nový svět." Ta fotka modré hlubiny mě doslova hypnotizovala. Druhý den ráno jsem už stála před potápěčským centrem na Koh Tao.

První ponor (nebo spíš první pokus)

Musím se přiznat - ten první den byl katastrofa. Nesnáším, když mi něco nejde, a tady mi nešlo prakticky nic. Regulátor mi pořád vypadával z pusy, maska mi tekla a pod vodou jsem byla jak splašená káča - buď jsem stoupala k hladině, nebo klesala ke dnu. Málem jsem to vzdala. Ale pak si ke mně sedl můj instruktor Mike a řekl něco, co si pamatuju dodnes: "Hey, you know what's cool about diving? Nobody's born good at it. We all start as total disasters."

A měl pravdu. Do konce kurzu jsem potkala další čtyři "totální katastrofy" a dneska jsou z nás nejlepší přátelé. Pořád si píšeme a plánujeme společné potápěčské výlety.

Jak se ze strachu stala vášeň

První týdny byly... zajímavé. Každý ponor byl mix strachu, nadšení a naprostého úžasu. Pamatuju si moment, kdy jsem poprvé uviděla mořskou želvu. Byla jsem tak nadšená, že jsem zapomněla na všechny svoje strachy a prostě jen sledovala, jak majestátně proplouvá kolem.

Pak přišel zlomový okamžik - můj první noční ponor. Upřímně? Bála jsem se jako čert. Stála jsem na pláži, koukala do té černé vody a říkala si, že jsem se zbláznila. Ale víte co? Byl to jeden z nejmagičtějších zážitků mého života. Ve tmě se plankton třpytil jako hvězdy a každý pohyb vytvářel světélkující stopu. Připadala jsem si jako v Avatar filmu.

Vybavení: Moje druhá životní lekce

Když cestujete s batohem, každý gram navíc je nepřítel. Proto jsem ze začátku všechno půjčovala v potápěčských centrech. Ale časem jsem zjistila, že některé věci prostě stojí za to si pořídit vlastní. První byla maska - po sérii problémů s půjčenými maskami (včetně jedné památné situace, kdy se mi maska zamlžila uprostřed ponoru s mantami!) jsem investovala do kvalitní masky od Sopras.

Mimochodem, o potápěčském vybavení Sopras jsem se dozvěděla od jednoho italského potápěče v Indonésii. Je to rodinná firma, která vyrábí potápěčské vybavení od roku 1995, a jejich věci jsou prostě špička. Jasně, není to nejlevnější značka, ale když trávíte pod vodou tolik času jako já, kvalita je základ.

Potápěčská komunita: Moje nová rodina

Víte, co je na potápění nejlepší? Ta komunita. Kam přijedete, tam najdete "svoje" lidi. Stačí vejít do potápěčského centra nebo baru, kde se schází potápěči, a za pět minut už plánujete společný ponor na druhý den.

Takhle jsem potkala Maria v Indonésii - profíka, který fotí podmořský život pro National Geographic. Strávili jsme celý večer povídáním o jeho setkáních s velrybími žraloky. Nebo Sarah z Austrálie, která mě naučila, jak fotit makro (ty malinké potvůrky, co žijí v korálech). A Pavla z Česka, který se specializuje na vrakové potápění a vzal mě na můj první vrak - německou ponorku z druhé světové války u chorvatského pobřeží.

Nezapomenutelné momenty

Za ty tři roky jsem zažila věci, o kterých se mi ani nesnilo. Tančila jsem s mantami na Komodě (tedy, ony tančily, já se jen vznášela s otevřenou pusou). Potápěla jsem se v jeskyních na mexické Rivieře Maya, kde sladká a slaná voda vytváří neuvěřitelné světelné efekty. Viděla jsem vraky lodí v Egyptě, které ležely na dně stovky let.

Ale víte, který ponor nikdy nezapomenu? Bylo to v maličkém potápěčském resortu na Filipínách. Nic spektakulárního - jen písčité dno a pár korálových útesů. Ale ten den jsme s místními potápěči čistili dno od plastů a starých rybářských sítí. A když jsme večer seděli na pláži, unavení, ale šťastní, došlo mi, že tohle je ono. Tohle je ta komunita, kterou jsem hledala.

Jak začít s potápěním jako sólo cestovatel

Jestli jste jako já - cestujete sami a chcete začít s potápěním - mám pro vás pár tipů:

Začněte v destinaci, která je známá potápěním pro začátečníky. Koh Tao v Thajsku, Gili Islands v Indonésii nebo Dahab v Egyptě jsou perfektní místa. Je tam spousta potápěčských škol a potkáte mraky podobně naladěných lidí.

Nebojte se jít do toho sami. Potápěčská komunita je neuvěřitelně přátelská a otevřená. První den možná budete sedět sami v rohu, ale garantuju vám, že druhý den už budete mít nové kámoše.

Vyberte si školu, kde můžete bydlet přímo v resortu nebo blízko něj. Většina potápěčských resortů má společné prostory, kde se lidi přirozeně potkávají a socializují.

Zůstaňte na místě déle než jen na kurz. Ti nejzajímavější lidé často přijíždějí na delší dobu, třeba na Divemaster kurzy.

Co mi potápění dalo

Začínala jsem jako plachá holka, která cestovala sama a bála se mluvit s cizími lidmi. Dneska? Mám přátele po celém světě, se kterými plánuju potápěčská dobrodružství. Naučila jsem se důvěřovat sobě i ostatním (když jste s někým 30 metrů pod hladinou, důvěra je základ). Zjistila jsem, že věk, národnost nebo povolání nehrají roli - pod vodou jsme všichni především potápěči.

Co bude dál?

Příští měsíc letím do Kostariky. Našla jsem tam malý potápěčský resort, kde hledají fotografa pro jejich sociální sítě. Takže spojím práci s potápěním - můj sen! A co je nejlepší? Už teď vím, že tam nebudu sama. Napsala jsem do několika potápěčských skupin na Facebooku a už mám domluvenou partu lidí, se kterými se tam potkám.

Často přemýšlím o tom dni v thajském hostelu, kdy jsem se rozhodla zkusit potápění. Netušila jsem, že jedno rozhodnutí může tak změnit život. Z osamělé cestovatelky se stala součást celosvětové komunity. A to je možná to nejkrásnější na potápění - nikdy nejste doopravdy sami.

A vy? Nechcete se taky ponořit do téhle úžasné komunity? Jestli jo, hoďte mi zprávu. Ráda se podělím o další tipy nebo se třeba někde pod vodou potkáme!